ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Listopad 2017

Ještě jednou o vábení šelem

Myslivost 11/2017, str. 64  Josef Drmota
O vábení zvěře toho bylo nejen na stránkách Myslivosti napsáno hodně. Vábit lze prakticky ve všech přírodních podmínkách a po většinu mysliveckého i kalendářního roku. Současný trh nabízí nepřeberné množství vábniček i dalších doplňků, které mohou myslivci použít. K těm známějším se u nás v posledních desetiletích zařadily značky Hubertus, Turvab, Butollo, Devana nebo Nordik. Existuje s nimi dostatek zkušeností a v praxi se již mnohokrát osvědčily. Přesto je tento zajímavý způsob lovu myslivci často přehlížen a není ani zdaleka tak rozšířený, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Hlavním důvodem uvedené skutečnosti je nedůvěra, která mezi myslivci vůči vábení obecně panuje. Je vyvolána zejména relativně „nízkou úspěšností“. Většina z nás několik vábniček vlastní. A téměř všichni je i vyzkoušeli. Párkrát. Bez zjevného úspěchu, aby je následně odložili „na později“ nebo jako věc, o které se sice píše, ale která „nefunguje“.
Na tomto místě si dovolím jednu poznámku. Vábení funguje. Nefunguje ovšem ve sto procentech případů. Koneckonců stejně, jako ve sto procentech případů nefunguje ani klasická čekaná nebo šoulačka, o které se stejně stále opakovaně pokoušíme.
Úspěšnost vábení nelze exaktně vyjádřit a osobně se o žádnou statistiku ani nepokouším. Nemá to praktický smysl. Troufám si ale odhadnout, že se v mém případě v průběhu celého roku (srnci, drobní predátoři, černá) pohybuje určitě hluboko pod deset procent pokusů. Není to mnoho, ale nevadí mi to. Když se totiž úspěch dostaví, je radost o to větší. Nehledě na skutečnost, že řada úspěšných vábení není nakonec ani „potvrzena“ výstřelem. Těší na nich především to, že jsem dokázal přelstít opatrnou zvěř v jejím přirozeném prostředí a mohl jsem sledovat reakce, kterých se při klasických způsobech lovu dočkáme pouze výjimečně.
Na úspěšné vábení má vliv celá řada faktorů, které se musí setkat v ten správný okamžik. Jedná se přitom nejen o předchozí teoretickou průpravu, volbu konkrétního nástroje a cvičení s ním mimo honitbu.
Na výsledek má v minimálně stejné míře vliv volba vhodného místa, načasování vábení, schopnost ukrytí se a v neposlední řadě i práce s větrem, která může být naprosto odlišná od zvyklostí respektovaných při ostatních způsobech lovu.
Osobně bych však vyzdvihl ještě dvě podmínky, z nichž pouze jednu můžeme jako myslivci sami ovlivnit. Je jí trpělivost a schopnost unést řadu neúspěšných pokusů.
Tou druhou, naprosto neovlivnitelnou, je pak chování zvěře a její momentální ochota na vábení reagovat. Každý, kdo se vábení nějakou dobu věnuje, dobře ví, že zvěř často reaguje v téměř identických podmínkách diametrálně odlišně. Mít zvěř v doslechu je tedy nutnou, nikoliv však postačující podmínkou úspěchu. Jinak bude reagovat zvěř hladová a sytá, jinak zvěř v pohybu a v zálehu. Příkladů bychom nalezli určitě více.
Mnoho myslivců staví teoretický úspěch vábení na co nejkvalitnější vábničce a co nejpřesnější interpretaci zvuků. Nedomnívám se, že je to neoddiskutovatelná pravda. Čas od času se nám totiž stává, že i na první pohled nepodařený zvuk vede náhle ke změně situace v náš prospěch a stejně tak dokáže zvěř pozitivně zareagovat na pouhou výměnu vábničky.
Zkoušet, improvizovat, měnit zvuky, jejich intenzitu i sled, a být případně vybaven více vábničkami - to jsou nejjednodušší doporučení, které mohou zdánlivě neúspěšný lov změnit v lov úspěšný. I zde ovšem platí, podobně jako ve všem ostatním, všeho s mírou a rozumem!
Jak čtenáři předchozích odstavců zajisté vytušili, vlastním více vábniček různých typů i výrobců. Je mezi nimi řada nádherně provedených kousků, které stojí za pozornost již jako pouhý produkt lidského umu. Nicméně z praktického hlediska dávám přednost švédským vábničkám Nordik. Mohou za to tří skutečnosti.
Za prvé se jedná o fakt, že jsem s nimi zaznamenal řadu úspěchů. Za druhé se jedná o jejich provedení. Jsou to robustní výrobky, které snesou každodenní nošení do honitby i ne zrovna šetrné zacházení. Jsou v podstatě nezničitelné. Lze je snadno rozebrat, očistit a následně poskládat zpět bez výrazné změny vlastností, což se o jiných produktech říct rozhodně nedá. Jakýkoliv zásah do soustavy jemných jazýčků a nastavení zde obvykle vede ke katastrofálním výsledkům, stejně jako hrubší manipulace, vniknutí nečistot apod.
„Nordiky“ na první pohled nepatří mezi nejvzhlednější. Jsou mohutné, a sám si často kladu otázku, jak se výrobci podařilo při podobném provedení dosáhnout tak skvělých fonetických vlastností.
Třetím důvodem, pro který mám tyto vábničky v oblibě, je skutečnost, že většina mnou používaných typů je „natvrdo“ naladěná pevnou konstrukcí či systémem drážek a pryžových kroužků. Nastavení je velmi jednoduché, přitom precizní. A to není špatné zjištění zejména pro myslivce s absencí hudebního sluchu.
Jak jsem uvedl výše, potěší mne každý úspěch zaznamenaný během vábení zvěře. Tím posledním, o který bych se rád se čtenáři podělil, je přivábení psíka mývalovitého.
Lov probíhal ráno na čerstvě pokosené louce poblíž porostu kukuřice. Vábil jsem z nízkého posedu umístěného ve stěně lesa, s velmi dobrým krytem a větrem směřujícím do volného prostoru, což jsou dva základní předpoklady potenciálního úspěchu. Časem vábení byl východ slunce nad obzor, který bývá jedním z nejúspěšnějších. K vábení jsem použil předladěné vřeštidlo s označením Nordik Pre-tuned.
První série vábení se mi příliš nepodařila, jelikož se mi během ní sesunul vymezovací pryžový kroužek z odpovídajícího zářezu a pokus skončil poněkud divným zakvílením. Po úpravě nástroje a několikaminutové pauze jsem zavábil další, poměrně dlouhou, rozkolísanou, intenzívní sérii různě dlouhých úzkostlivých tónů.
Vábničku jsem ještě nestačil ani odložit, když se v krajním řádku kukuřice, přímo naproti mému stanovišti, objevila na vzdálenost asi osmdesát metrů zvěř. Na první pohled jsem se domníval, že jde o jezevce. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pomocí optiky obeznal psíka mývalovitého, který se vydal přímo k posedu.
Kolébavým klusem se bez sebemenšího otálení blížil vysloveně „naostro“. Nepřizastavil jsem jej mlasknutím, písknutí, ani krátkým výkřikem, přestože jasně věděl, odkud se zvuky ozývají. Zde se naplno projevil význam dobrého krytí. Psík se přiblížil asi na třicet metrů, kdy celý příběh skončil. Jednalo se o statného starého psa s viditelným úbrusem řezáků o hmotnosti přes třináct kilogramů.
Na závěr snad jen drobné doplnění. O tomto invazním druhu je myslivcům známá řada informací. V naší honitbě, na jihovýchodním výběžku Vysočiny, se psík poprvé objevil v polovině devadesátých let. Tehdy byl jednorázově zpozorován naším členem a následně zasečen během sklizně kukuřice.
Podruhé jsme jeho přítomnost stoprocentně prokázali až v zimě 2016/2017, kdy se začal opakovaně objevovat na fotopastech v okolí několika vnadišť na černou zvěř. Čekaná však k úspěchu nevedla. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dospělého psa, který se u nás prokazatelně zdržoval několik měsíců, pojal jsem podezření, že se v žádném případě nemůže jednat o ojedinělý exemplář, který by zde vydržel tak dlouhou dobu bez přítomnosti feny. Tento předpoklad mi potvrdili následně kolegové, kteří zaznamenali dalšího psíka na fotopastech poblíž stejného porostu, kde byl první pes uloven.
Jak ukázal popsaný případ, může být vábení jedním z efektivních nástrojů vedoucích k tlumení stavu tohoto agresívního invazního druhu v naší přírodě.
Josef DRMOTA
Zpracování dat...